Pardubický vinařský 1/2 maraton

Perník se nesmí připálit. A závod se nesmí přepálit. To je jasné. Ale všechno se musí umět. Třeba Leona neumí vzdávat :-))). Já si zase neumím závod užívat. Vyrazím jako bez rozumu spolu s davem a za chvilku zdechnu...Tomu jsem se rozhodl udělat přítrž. Dal jsem na slova pořadatelů, že Pardubický 1/2 maraton je poslední zatěžkávací zkouškou před květnovým PIMem a na závod se registroval za svůj jednočlenný B.O.K. (běžecký oddíl Kvasiny) s tím, že ho pojmu jako středně dlouhý trénink a budu se kochat a nasávat atmosféru. To bylo začátkem dubna. S přibližujícím se termínem startu jsem si čím dál víc pohrával s myšlenkou, že by nebylo na škodu alespoň mírně vylepšit čas 1:50:47 z předloňského kobeřického půlmaratonu. Tehdy jsem běžel v tempu 5:21 min./km, kdybych udržel v Pardubicích tempo o 2 vteřinky rychlejší, bylo by to tam. Nevím, proč mám potřebu se neustále překonávat, zvlášť, když můj trénink v poslední době stojí za prd. Vážně nevím...No skončilo to tak, že virtual partner v Garminu byl nastaven na 5:18 min./km a já stál v mnohasethlavém davu v Pardubicích u divadla v očekávání startovního výstřelu...
Půl minuty po něm probíhám startovní čáru, zapínám stopky a vcelku zodpovědně udržuji tempo okolo 5:30. Strečink neprovádím (další věc, kterou neumím), takže čekám až se mi kopejtka trochu prohřejí. Na druhém kiláku zrychluji a běžím tempem 5:20. Bo tak to ma byt, tak je to spravne. Při podbíhání kolejí to trochu pouštím, nahoru naopak zvolním. Jde to zatím dobře. A je tady občerstvovačka, beru vodu, polykám jeden doušek, zahazuji kelímek. Běžím pořád stejným tempem i když na "neverending street" fouká dost nepříjemný studený protivítr, až mi začínají slzet oči. V čase 38:17 dokončuji první kolo a ať počítám, jak počítám, na osobák mi to nějak nevychází. No, nedá se svítit, budu muset položit oběť na oltář vytrvalostního běhu. Zrychluji a držím tempo na 5:15. Zatím to jde. Na prázdném stole občerstvovací stanice nacházím 1 (slovy jeden) kelímek s vodou, ten si přivlastňuji a dopřávám další doušek. Až je mi líto, vzhledem k vzácnosti tohoto nápoje, zbytek zahodit. Přestože peláším, co to jde, o kolo mě předbíhají Keňáci a bílé rychlonožky. Druhé kolo dokončuji od větru uplakaný v čase 1:15:02. Začínám cítit, že je zle...Tempo padá až na 5:22, plíce dobrý, nohy jakž takž, ale rychleji to už prostě nejde. Ale rvu se jako lev, svůj kelímek nacházím na svém místě a po tradičním hltu si zbytek vody leju na palici. Čekám, že to pomůže. Zjišťuji, že voda vylitá na hlavu závodníka tempo nezvyšuje. Trápím se, ale nakonec dobíhám na Pernštýnské náměstí a stopky zastavuji mírně zklamán na hodnotě RT 1:52:26. Nechápu to, přestože vítězím na virtual partnerem o 8 sec., osobák jsem nepřekonal. Teď to ale nemám sílu řešit, dostávám vodu, medaili a tyčinku. Během čtvrt hodiny polykám 4 koláče, guláš, dva chleby, jablko a litr vody.
S myšlenkou na nadcházející noční 12-ti hodinovou směnu (má žena přirovnala 1/2 maraton a noční dvanáctku v jednom dni k dvojitému orgasmu) opouštím Pardubice.

S dvoudenním odstupem hodnotím závod jako velmi vydařený. Myslím si ale, že prachbídná úroveň občerstvovací stanice a 4 naplněné kadibudky mohly leckomu výsledný dojem pokazit. Naopak vyzdvihuji excelentní občerstvení v cíli, tričko a medaili. Mám pocit, že jsem mezi běžci zahlédl pár tváří z běhej.com a taky bloggerů, ale vrozená stydlivost mi nedovolila je oslovit. Jo, a taky už jsem ze starých záznamů Garminu zjistil, že kobeřický 1/2 maraton je o půl kilometru kratší, což dělá přesně ty dvě minutky od osobáku. Takže jsem vlastně osobák zaběhl, ale v horším čase.

V každém případě budu v Pardubicích za rok zase...