Pardubický vinařský 1/2 maraton

Perník se nesmí připálit. A závod se nesmí přepálit. To je jasné. Ale všechno se musí umět. Třeba Leona neumí vzdávat :-))). Já si zase neumím závod užívat. Vyrazím jako bez rozumu spolu s davem a za chvilku zdechnu...Tomu jsem se rozhodl udělat přítrž. Dal jsem na slova pořadatelů, že Pardubický 1/2 maraton je poslední zatěžkávací zkouškou před květnovým PIMem a na závod se registroval za svůj jednočlenný B.O.K. (běžecký oddíl Kvasiny) s tím, že ho pojmu jako středně dlouhý trénink a budu se kochat a nasávat atmosféru. To bylo začátkem dubna. S přibližujícím se termínem startu jsem si čím dál víc pohrával s myšlenkou, že by nebylo na škodu alespoň mírně vylepšit čas 1:50:47 z předloňského kobeřického půlmaratonu. Tehdy jsem běžel v tempu 5:21 min./km, kdybych udržel v Pardubicích tempo o 2 vteřinky rychlejší, bylo by to tam. Nevím, proč mám potřebu se neustále překonávat, zvlášť, když můj trénink v poslední době stojí za prd. Vážně nevím...No skončilo to tak, že virtual partner v Garminu byl nastaven na 5:18 min./km a já stál v mnohasethlavém davu v Pardubicích u divadla v očekávání startovního výstřelu...
Půl minuty po něm probíhám startovní čáru, zapínám stopky a vcelku zodpovědně udržuji tempo okolo 5:30. Strečink neprovádím (další věc, kterou neumím), takže čekám až se mi kopejtka trochu prohřejí. Na druhém kiláku zrychluji a běžím tempem 5:20. Bo tak to ma byt, tak je to spravne. Při podbíhání kolejí to trochu pouštím, nahoru naopak zvolním. Jde to zatím dobře. A je tady občerstvovačka, beru vodu, polykám jeden doušek, zahazuji kelímek. Běžím pořád stejným tempem i když na "neverending street" fouká dost nepříjemný studený protivítr, až mi začínají slzet oči. V čase 38:17 dokončuji první kolo a ať počítám, jak počítám, na osobák mi to nějak nevychází. No, nedá se svítit, budu muset položit oběť na oltář vytrvalostního běhu. Zrychluji a držím tempo na 5:15. Zatím to jde. Na prázdném stole občerstvovací stanice nacházím 1 (slovy jeden) kelímek s vodou, ten si přivlastňuji a dopřávám další doušek. Až je mi líto, vzhledem k vzácnosti tohoto nápoje, zbytek zahodit. Přestože peláším, co to jde, o kolo mě předbíhají Keňáci a bílé rychlonožky. Druhé kolo dokončuji od větru uplakaný v čase 1:15:02. Začínám cítit, že je zle...Tempo padá až na 5:22, plíce dobrý, nohy jakž takž, ale rychleji to už prostě nejde. Ale rvu se jako lev, svůj kelímek nacházím na svém místě a po tradičním hltu si zbytek vody leju na palici. Čekám, že to pomůže. Zjišťuji, že voda vylitá na hlavu závodníka tempo nezvyšuje. Trápím se, ale nakonec dobíhám na Pernštýnské náměstí a stopky zastavuji mírně zklamán na hodnotě RT 1:52:26. Nechápu to, přestože vítězím na virtual partnerem o 8 sec., osobák jsem nepřekonal. Teď to ale nemám sílu řešit, dostávám vodu, medaili a tyčinku. Během čtvrt hodiny polykám 4 koláče, guláš, dva chleby, jablko a litr vody.
S myšlenkou na nadcházející noční 12-ti hodinovou směnu (má žena přirovnala 1/2 maraton a noční dvanáctku v jednom dni k dvojitému orgasmu) opouštím Pardubice.

S dvoudenním odstupem hodnotím závod jako velmi vydařený. Myslím si ale, že prachbídná úroveň občerstvovací stanice a 4 naplněné kadibudky mohly leckomu výsledný dojem pokazit. Naopak vyzdvihuji excelentní občerstvení v cíli, tričko a medaili. Mám pocit, že jsem mezi běžci zahlédl pár tváří z běhej.com a taky bloggerů, ale vrozená stydlivost mi nedovolila je oslovit. Jo, a taky už jsem ze starých záznamů Garminu zjistil, že kobeřický 1/2 maraton je o půl kilometru kratší, což dělá přesně ty dvě minutky od osobáku. Takže jsem vlastně osobák zaběhl, ale v horším čase.

V každém případě budu v Pardubicích za rok zase...

V Pečkách by chtěl běžet každý

,dovolím si parafrázovat Cimrmana. A proč ? Protože tam letos bylo krásné jarní počasí, protože vidět pány Smrčku, Štefka, Serbessu, Pechka a další se vám nepodaří každý den a protože tohle všechno spolu se závodní atmosférou a fůní kafru zažene veškeré zimní chmury a vleje novou krev a sílu do žil.

Strategii pro dnešní závod jsem zvolil obzvlášť rafinovanou: od startu běžet naplno a v druhé půlce ještě zrychlit. Ve chvíli, kdy jsem za Pečkami ucítil boční protivítr jsem ji mírně poupravil: neztratit z dohledu vodiče na 45 minut. Zároveň jsem se těšil na obrátku, až mě vítr bude tlačit. Ten však v momentě otočky přestal foukat a v mé Moiře začala probíhat termonukleární reakce. Změna v plánu byla nevyhnutelná: nenechat se doběhnout vodičem na 50 minut. Což se mi podařilo a protože se jednalo o mou první silniční závodní desítku, cílem jsem proběhl v osobním rekordu 48:38. I když jsem měl tajnou ambici na 45 minut, jsem celkem spokojený s tím, že zůstává otevřený prostor pro další zlepšování.

Čaj, sprcha a potlesk vítězům, podkreslený příjemným chraplákem pana Domanského. V tombole jsem vyhrál kšiltovku, v Hradci jsme se stavili na oběd, děcka zhlédly v Cinestaru Ranga a mě je fajn...

Leden - spokojenost.

Nemám ve zvyku sem psát nějaká shrnutí a rekapitulace, ale tentokrát udělám vyjímku. Jsem totiž s průběhem ledna spokojen. Počet uběhnutých kilometrů dosáhl 200 a to je za dobu co běhám, rekord. Někomu se to možná bude zdát málo, pro někoho to může být moc, ale já jsem, jak znovu říkám, spokojený. Na víc zatím časově, ani fyzicky nemám.

Úplně bez problémů a zadarmo to ovšem nebylo. Levé koleno z vnitřní strany bolelo jako čert. Týdenní ledování, zábaly a Fastum gel pomohly, ale ještě to není úplně v pohodě. No a k tomu se přidala ještě holeň, pro změnu pravá. Chvilku po vyběhnutí ztuhne tak, že téměř nehnu chodidlem v kotníku a pohybuju se stylem "Geofrey de Peyrac". Asi po půl hodině to přejde a můžu běžet bez problémů. V přírodě to ještě jde, nejhorší to je ve fitku, kde jsem absolvoval všechny dlouhé výběhy (25-27 km). Pajdání provází zvukový efekt, kdy bezvládné chodidlo plácne celou plochou o pás trenažeru a nabušení svalouni okolo se při pohledu na mě smíchy válí...No, ale po dvou hodinách se na mě chodí nevěřícně dívat a kroutí hlavou, že ještě pořád běžím. No sranda...

Mimo klasické tréninky jsem si naordinoval v průběhu ledna ještě dva speciální eventy, a to závod v běhu do vrchu a Cooperův test na dráze. Obojí dopadlo pro mne nad očekávání dobře a mimo jiné mi tak zpestřilo přípravu na květnový PIM, kdy už ta 4 musí padnout !!!

Jen doufám, že se mi vyhnou kašílky, rýmečky, teplůtky a bebínka. A taky, že mě běhání nepřestane bavit a nevleze do mě zase nějaká depréze, jako loni.

Běh na Andrlův Chlum

V sobotu 8.1.2011 jsem se zůčastnil svého prvního letošního závodu a to výběhu k rozhledně Andrlův Chlum v Ústí nad Orlicí. Jak už z názvu vyplývá, jednalo se o běh do vrchu. Pořadatel uváděl délku tratě 2,5 km s převýšením 209 m. A já se znovu utvrdil v tom, co už dávno vím. A sice, že do kopce běhat neumím. Ono to totiž není žádná prdel, běžet naplno dva a půl kiláku pořád do kopce. A i když doma pobíhám zvlněným terénem, na tohle to nestačí. Ale popořadě...

V sobotu ráno jsem zbalil manželku a potomky do auta a vyrazili směr Ústí nad Orlicí. Ještě jsme tak nikdy nebyli, takže jsem po závodě naplánoval aquapark a všichni se těšili. Za půl hodiny už jsem se v restauraci Mendrik registroval a na hruď připínal číslo 105. Když jsem se protahoval, můj syn se mě ptá: "Tati, kolikátý doběhneš ?" Ani jsem se nemusel moc rozhlížet okolo sebe, abych odpověděl: "Předposlední". Ne, že bych zahlédl v poli startujících nějakého outsidera, právě naopak. Všichni okolo byli evidentně členy nějakého atletického klubu a závod brali jako zpestření tréninku. Já ale prostě poslední být nechci. Samozřejmě ve své kategorii, kterou věkově pomalu uzavírám.
Start probíhal po dvojicích v minutových intervalech. Celkem to odsejpalo a najednou jsem stál na lajně i já a na povel pořadatele vyrazil vpřed. Poučen z přepálených začátků jsem nikam nespěchal. Snažil jsem se do kopce pomalu cupitat a šetřit síly. Ale už po minutě jsem toho měl plný brejle. Po mokrém zledovatělém sněhu klouzaly i mé crossové Kanadie a jak říkám, kopce jsou má smrt. Vzdát jsem se ale jen tak nechystal a střídáním rychlé chůze, běhu a jakéhosi hopsání jsem si šinul kupředu, lépe řečeno vzhůru. Pouze periferním viděním jsem vnímal v létě jistě krásnou poutní cestu podél kapliček, po níž jsem se ploužil. Nohy by běžely, ale udýchat to mi dělalo problém. Jednoho závodníka jsem předběhl, mě vzali asi tři, v tretrách, lehce a ladně po špičkách běžící atleti. Nakonec jsem ale do cíle po zhluba 17-ti minutách dorazil. V krku chuť krve, průdušky a plíce v jednom ohni. Očistec...Zcela vyšťaven jsem ani nezaregistroval rozhlednu v cíli, otočil to a pomalu klusal dolů. Čaj, převlíknout do suchého, zatleskat vítězům. Na výsledkové listině jsem zjistil, že jsem skutečně skončil ve své kategorii předposlední. Paráda. Mission completed. S pocitem úlevy, že je to za mnou sedáme do auta a jedeme na oběd. Já už ale v duchu tajně plánuju, že si sem jednou měsíčně zajedu a kopec si jen tak vyběhnu. To by bylo, abych se časem nezlepšil! A ještě k tomu si zpestřím trénink...
Na závěr bych rád vyjádřil obdiv k výkonu 84-letého závodníka p.Soukupa, který se po závodě odjel koupat do pardubického Labe. Klobouk dolů.

A ještě jedna perlička. Při odevzdávání registračního formuláře mi paní organizátorka říká: "Nemáte vyplněnou kolonku oddíl! Za koho běháte?" Já na to: "Já běhám v Kvasinách". Po závodě se dívám do tabulky výsledků a vedle mého jména ve sloupečku oddíl stojí: BO Kvasiny. A protože co je psáno, to je dáno, od teď běhám za Běžecký Oddíl Kvasiny - B.O.K.

Odkaz na reportáž:http://www.novinky.cz/vase-zpravy/pardubicky-kraj/usti-nad-orlici/2088-2409-bezci-opet-zdolavali-stoupani-na-andrluv-chlum.html

Sněhobosoběh

Sleduji, že můj blog pomalu zapadá vrstvou prachu. Nedá mi to, abych jej zaznamenáním své nové zkušenosti malinko neoprášil a s případnými čtenáři se o tuto zkušenost podělil.

O co jde...Už dlouho, vlastně už skoro rok chci vyzkoušet jaké to je běžet boso po sněhu. K touze provést tento experiment mne přiměly zejména poznámky Petra Kaňovského na běhej.com. A protože rád zkouším dosud nepoznané, řekl jsem si, že to je něco pro mě...

V neděli 5.12. večer vše nasvědčovalo tomu, že nastal ten pravý okamžik. Přes víkend napadlo deset čísel sněhu, teplota -6°C, po ulicích se proháněli čerti s anděly, no ideální příležitost vyzkoušet něco nového. Lehce jsem se protáhl, kromě obvyklých propriet do kapsy větrovky strčil ručník a vyběhl ven. Běžel jsem oklikou k našemu oválu, tak abych tam dorazil pěkně zahřátý a připravený. Na lavičce jsem se zul a bosý vyrazil. Čekal jsem, co bude. Čekal jsem, že poznám dosud nepoznané, že zažiju osvobození od zemské tíže, že přijdou pocity veskrze příjemné.

Opak byl ovšem pravdou. Chodidla téměř okamžitě znecitlivěla a jejich hmatový vjem se posunul až k prahu bolestivosti. Oběhl jsem ovál nejrychleji jak jsem mohl, nohy osušil, obul a běžel stejnou cestou zpět. Dva kilometry jsem chodidla necítil, pak začala hřát, stejně jako třeba hřejí zmrzlé tváře, když přijdete ze zimy do tepla...Druhý den se mi oloupala kůže ze spodní strany prstů a ještě teď vnímám jejich zvýšenou citlivost a teplotu. Dodávám, že celý bosoběh trval 2,5 minuty.

Co říci na závěr? Tak nějak jsem tušil, že po sněhu se boso neběhá. Teď už vím proč.

WTF ?

Když jsem v květnu na PIMu přišel po dvou letech přípravy o své maratonské panictví, myslel jsem si, že něco končí a něco nového začíná. A nic. Nic zvláštního se nestalo, ani neděje. Zvýšil jsem si laťku a v Ostravě chci letos běžet pod 4 hodiny. V rámci svých možností proto trénuji, ale nějak to není ono. Radost z běhu se vytratila a na dlouhé sobotní výběhy se vyloženě netěším. Dneska jsem to dokonce v půlce zabalil a šel domů...

Je mi samozřejmě jasné, že jediný absolvovaný maraton vůbec neznamená, že dokončím jakýkoliv další, ale zřejmě jsem přišel o svůj cíl. Cíl, který se mi v době, kdy jsem kouřil a nesportoval, zdál nesplnitelný. A najednou mám skalp v rukou a nevím co teď. Král je mrtev...Zvláštny smútok víťazov...

A nebo je to jenom tím, že mě už dlouho trápí zřejmě nějaká alergie (v úterý jdu na vyšetření) ? Tím, že mám starosti se stavbou domu ? Časovou tísní, plynoucí z 12-ti hodinových směn ? Počasím ? Vším dohromady ?

Možná by pomohlo vytýčit si nějakou novou, vyšší metu, neboť jak tvrdí mé okolí - jsem člověk, který si dobrovolně a rád háže klacky pod nohy. Ironman? La Manche? Everest? Férovka s Tysonem?

Ty vole, já nevím...

Studená sprcha hradeckého krosu

Od PIMu jsem tréniku moc nedal. Užíval jsem si slávu, odpočíval, znovu a znovu si maraton promítal, analyzoval a plánoval, co dál... Nakonec jsem se rozhodl, že se 9.října v Ostravě pokusím zaběhnout maraton v čase, začínající číslicí 3. Takže jsem se celý měsíc víceméně poflakoval, běhal s maželkou kratší a pomalejší tratě (hubne do šatů, ale zdá se mi, že ještě pár výběhů a je naše) a s dětma, které můj výkon v Praze fascinoval natolik, že chtějí být "jako táta". Od konce června chci začít běhat dle 16-ti týdenního tréninkového plánu a připravit se tak na podzimní vrchol sezóny.

Vzhledem k mým čtyřdenním, dvanáctihodinovým a střídavě denně-nočním pracovním turnusům se mi nedaří účastnit se závodů tak často, jak bych si představoval. Přesto se sem-tam mé volno a nějaký pretěk v okruhu 100 km spolu sejdou. Stalo se tak tuto sobotu u hradeckého rybníku Byřička, kde se běžel 10-ti kilometrový kros.

Zapadal do mého udržovacího tréninku, takže nebylo co řešit a v 9 hodin už jsem se v restauraci na pláži registroval. Krásné prostředí rybníku a přilehlého lesa vůbec nenasvědčovalo tomu, že jsme v krajském městě. Opravdu tam bylo moc hezky....Ale to je z těch pozitivních aspektů vše. První zradou bylo, že byly zamknuté záchody. Odebral jsem se teda do lesa, kde mi při "strečinku" v podřepu ruplo v levém koleně. Bolelo to, ale šlo to. Přesto, že se po období dešťů udělalo hezky, teplota 25°C mi jako běžci radost nedělala. Navíc terén v lese připomínal močál amazonského pralesa. Tyto indicie mi dávaly tušit, že to dneska bude záhul. No co, říkám si. Co je to 10 kiláků pro maratonce? V tempu 5:00 min./km to dám jako nic...

Po startovním výstřelu jsem vyrazil plnou parou vpřed. Snažil jsem se vyhýbal blátu a kalužím. Asi tak půl minuty, pak už to nemělo cenu. Vlnové desky mých Mizun a sračky celého lesa splynuly v dokonalé symbióze.

Vždycky jsem si myslel, že když přepálím začátek, prostě zvolním a závod dokončím v pomalejším tempu. Omyl. Velký omyl. Vyčerpal jsem se natolik, že od 3.km už jsem prostě nemohl. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem běžet. Závod se změnil v dilema vzdát - dokončit. Sportovní duch rozhodl dokončit. Přesouval jsem se tedy běh nic nepřipomínajícím pohybem v invalidním tempu po trati směr cíl a absolvoval celý závod v čase 0:57:34. Byl jsem přesvědčen, že dobíhám úplně poslední (předběhl mě i p.Vorel, ročník 1940), ale nebylo tomu tak. To mi mírně zlepšilo náladu a spravilo mé pochroumané ego, které celou dobu křičelo "Co tady děláš, mezi těma gazelama !!! Vždyť ty nejsi běžec !!! Vy.er se na to a na další maraton zapomeň !!!"

Když po čtvrt hodině přestal Garmin řvaním varovat před blížícím se infarktem, absolvoval jsem první letošní outdoorové koupání a smyl ze sebe v rybníku vše, co jsem si z lesa přinesl. Následovalo vyhlášení vítězů, kde jsme čestné ceny dostali úplně všichni. To bylo velmi příjemné. No a hurá domů na oběd...

Zpětně závod hodnotím (až na ty toalety, které pořadatel odemkl pozdě) velmi kladně. Chybu, a ne jednu jsem udělal já.

Přesto, že z toho nemám dobrý pocit, získal jsem nové zkušenosti:

-okusil jsem závod v terénu, který s městským během nelze srovnat

-zjistil jsem, že je nutné běžet stálým, i když pomalejším tempem

-už nejsem absolutní greenhorn a poslední nebudu na žádném závodě

-přestože už nejsem absolutní greenhorn a poslední nebudu na žádném závodě, pokora je nutná

-musím si koupit "běhací pohorky"

Sám sobě slibuji, že stejnou chybu už nikdy neudělám. Jsem rád, že se stala a já se z ní mohl poučit.

Howgh.

...a neuvěřitelné se stalo skutkem.

Když jsem v sobotu přijížděl se svým rodinným realizačním týmem do Prahy, byl jsem kupodivu klidný. Proti všem zvyklostem mě nic nebolelo, dobře jsem spal, počasí tak akorát. Dokonce i mé problematické zažívání fungovalo bez protestů...Všechno klapalo, tak, jak má. Obavy z toho, že nemám natrénováno, jsem si nepřipouštěl k tělu. Jsem tady proto, abych uběhl maraton. Jiná možnost není...( I když 4:20:00 by nebylo vůbec špatné...Znáte to ?)

Sobota proběhla klidně, vyzvedl jsem si v Expu číslo, děti se zaregistrovaly na eko-procházku a zbytek dne jsme strávili lehkou prohlídkou Prahy tak, aby mě nebolely nohy. Paráda. Spal jsem jako špalek až do 8 hod. (vůbec nechápu...)

Když jsem ráno úspěšnou návštěvou toalety zažehnal možnost, že část závodu budu sledovat potupně z podřepu odněkud ze křoví, věděl jsem, že dnes je můj velký Den. Atmosféru jsem začal nasávat už v metru, kdy jsem se spolu s ostatními, jasně rozpoznatelnými zoufalci přesouvali na Staroměstské náměstí. No a při vzpomínce na průběh startem za zvuku Vltavy mám husí kůži ještě teď. Asi na 5-tém kilometru jsem předbíhal Štefana Krče, jehož tvář znám z běhej.com a Běžecké školy. Cítil jsem se báječně a dost mě zarazilo tempo 5:42. Takhle rychle ne ! Vzpomeň si na dobře míněné rady o přepalování začátků ! Ale běželo se mi fakt fajn, tak jsem nezpomaloval. 20 km uběhlo, ani nevím jak. Poctivě jsem se občerstvoval, k tomu přizobával hroznový cukr a protikřečové pilule. A pořád někoho předbíhal. To mi dodávalo sílu. Dokonce jsem předběhl i dva černochy, to se mi denně nestává :-) No, ale s blížícím se 30-tým kilometrem mě začaly bolet klouby. Nejdříve kotníky, pak kolena a nakonec kyčle. Ty mě bolely úplně nejvíc. Začalo jít do tuhého. Věřím, že nebýt na tuto situaci připravený, asi bych závod vzdal. A taky si myslím, že spousta lidí to právě tady vzdala...Jenže já jsem právě na tuhle chvíli čekal. Věděl jsem, že přijde. Věděl jsem, že TO je maraton. Spolkl jsem gel, zhluboka se nadechl a běžel. Už to nešlo tak snadno, tempo už se nedalo přes bolest udržet tak rychlé, ale pořád to šlo. Ještě 12km. Zatnul jsem zuby a v tempu 6:00 min./km běžěl a běžel a běžel. Trápení na rozpáleném Rohanském nábřeží ukončil chládek Těšnovského tunelu a závěrečný úsek závodu. Najednou jsem v dálce před sebou spatřil další mediálně známou tvář - vránu Sáru se svým vodičem Evženem Ge. Ve snaze prohlédnout si je zblízka jsem sebral poslední zbytky sil, zrychlil a na rohu Pařížské ulice je předběhl. No a to, co se dělo pak, je těžké popsat. Fantastické...

Cílem jsem probíhal v reálném čase 4:16:10. Ten jsem si spolu se jménem nechal vyrýt na medajli. Po krátkém vydýchání a sdělení dojmů, jsme se s rodinou přesunuli na nádraží a pak domů...( v metru jsem potkal Iva Domanského)

Co říci závěrem ? Účast na této akci byla jedním z mých nejsilnějších životních zážitků vůbec. Přestože jsem si sáhnul téměř na dno svých sil, o kráse staré Prahy spojené s během a nezapomenutelnou atmosférou se mi bude zdát ještě dlouho.

Uběhl jsem maraton. Tím to nekončí. Tím to začíná...

Mission: PIMpossible...

Za týden se vydám do Prahy. Do hlavního města. Budu potřebovat citovou, duševní a tělesnou odolnost. Budu ji mít ?

V Praze jsem byl naposledy tuším v roce 2000. Bylo to pracovně, strávil jsem zde asi 3 měsíce v rámci rekonstrukce kongresového centra. Tehdy jsem kouřil 40 denně a absolutně nesportoval. Letos mám Prahu opustit jako maratonec...

Co jsem pro splnění tohoto svého velkého cíle udělal ? Téměř nic, přestože mé snahy a aktivity na počátku roku směřovaly tím správným směrem. Jenže v únoru jsem spolu s rodinou opustil rodné Ostravsko a uchýlil se do podhůří Orlických hor ve východních čechách. Tu ohromnou spoustu zmatků a povinností bych znovu absolvovat nechtěl. No a když k tomu přidám nábytkem odrovnaná záda a dvě virózy, na pořádnou maratonskou přípravu už mi nezbyl čas, ani síly.

Přesto si věřím. Vím, že to dám. Mám totiž pro sebe a svá Mizuna Wave Ridery vymyšlenou strategii. Na startu vyběhneme a poběžíme. Poběžíme. Poběžíme. Až do cíle...

Sportovní test v Mohelnici

Jsem technik. A z tohoto důvodu jsem si již delší dobu zahrával s myšlenkou, dát svému pobíhání vědecký základ. Co když v mém nitru třímá potenciál Usaina Bolta ? Co když jsem reinkarnovaný Zátopek ? Rozhodl jsem se, že své tělo svěřím k vyšetření sportovnímu lékaři za účelem sestrojení laktátové křivky. Výsledky použiju jako podklad k tréninkovému plánu, který nastartuje řízenou explozi uvnitř mých svalových vláken a hvězdnou kariéru olympijského vítěze v běhu na jakoukoliv vzdálenost.

V pátek 5.2.2010 jsem proto v Mohelnici absolvoval sportovní test, který sestával z:

1.) Analýzy složení těla (bodystat). Sestřička mě napojila pomocí elektrod na přístroj, který konstatoval, že poměr tělesného tuku, vody a aktivní hmoty je v mezích normálu.

2.) Výskokové ergonometrie. Poskakoval jsem snožmo s rukama založenýma v bok na měřící podložce. Mašinka zjistila, že odrazová síla dolních končetin je bídná.

3.) Zátěžového testu na běhacím páse. Sestřička mi za postupného zvyšování rychlosti běhátka brala krev z ušního boltce, přičemž mi byla neustále měřena tepová frekvence.

Večer mi pan doktor Pozdíšek emailem zaslal výsledky. Z nich jsem jasně pochopil, že na čestném místě v obýváku zlatá medaile z olympiády viset nebude. Myslel jsem, že v květnu na PIMu proženu ty kluky africký, ale teď je zřejmé, že úspěchem bude, když přežiju a proplazím se cílem.

No nic. I nadále budu běhat bez naděje, že se tím uživím. Ale jak praví můj vzor, Emil Nádeníček: "Jestli mi vydrží forma, zůčastním se amatérského běhu v Sao Paulu !".

Teď mě napadlo, co když se do mne reinkarnoval pan Einstein ? Budu muset absolvovat nějaké IQ testy, jako začátek mé nové kariéry běhajícího nositele Nobelovy ceny za fyziku...

3923

Tak už je to tady. Dnes se mi v emailové schránce objevil konfirmační dopis, stvrzující mou účast na PIM 2010. Bude to můj první maraton. Na hrudi budu mít číslo 3923.

Když jsem si před více než rokem řekl, že přestanu kouřit a uběhnu maraton, byl to dobrý nápad? Jak to dopadne? Dám to? Vzdám to? Zdechnu ? Co teď? Uvidíme. Budu pokračovat ve zvyšování měsíčních naběhaných objemů a nasávání informací z netu, knih a okolí.

Pobavila mě reakce mé maminky, když se dozvěděla, že délka maratonské trati je 42, 195 km - " A není to moc ?".

Je to moc. Je to moc jak cyp, mami...

Rok poté...

Když jsem loni 4.ledna vystřízlivěl, rozhodl jsem se, že přestanu kouřit. Po zkušenostech z předchozích neúspěšných pokusů mi bylo jasné, že to samo nepůjde. Protože jsem tentokrát skutečně něco se svým životem směrem k lepšímu udělat chtěl, učinil jsem radikální krok. Teď, po roce mohu říci, že to bylo kruté a drastické, ale o to účinnější. Kromě cigaret jsem se zřekl také alkoholu. To proto, aby mé rozhodnutí zůstalo pevné jako skála. Začal jsem si hlídat životosprávu , trochu cvičit a BĚHAT.

Doktoři tvrdí, že se kuřák dle jejich tabulek po roce nikotinové abstinence stává nekuřákem. A já miluji tabulky. Lékařské, běžecké a čokoládové. V několika běžeckých jsem se za ten rok také objevil. Na to, že jsem ze začátku nebyl schopen v kuse běžet déle než dvě minuty, celkem dobrý. Šebrle by ze mě měl radost. Přes počáteční nedůvěru okolí jsem si postupem času získal uznání a respekt. I závist občas vystrčí růžky...

No, abych shrnul výsledky svého ročního sebezdokonalovacího procesu: počet vykouřených cigaret: 0, neprokouřeno: cca. 35.000,- Kč (nevím, kde jsou, doma jsem je nenašel), množství zkonzumovaného alkoholu: 0, počet uběhnutých km: 1030, dále 7200 kliků, 7200 dřepů, 7200 leh-sedů a 7200 bicepsových zdvihů s činkou. Hmotnost vzrostla ze 74 na 78 kg s tím, že se mi mírně zvětšil obvod hrudníku a také stehen. Ostatní parametry zůstaly zachovány.

Jako odměnu za náročný, ale úspěšný rok a také jako motivaci do roku dalšího jsem se odměnil pořízením společníka nejen pro mé běhací toulky - Ipod nano 8GB 5th generation black.
A protože je nový rok, je čas na nová předsevzetí...

Zimní běh Kobeřicemi

Když jsem se dnes ráno podíval z okna a na venkovní teploměr, bylo mi jasné, že se nás, běžeckých zoufalců, dnes v Kobeřicích moc nesejde. -5°C a čerstvá sněhová pokrývka byly jasnou předzvěstí náročného fyzického výkonu. O to náročnějšího, že jsem měl v plánu na této 9,4km dlouhé trati běžet v tempu pod 5min./km. Jednalo by se o nejlepší výkon v mé krátké běžecké kariéře a slibný start do dalšího roku.

Po příjezdu do Kobeřic se při prezentaci dozvěděl můj 9-ti letý syn Honza, že se běží také závod v kategorii mládeže do 15-ti let, a po vzoru svého ambiciózního otce se tento počítačový lenoch rozhodl, že se stane také běžcem a zaregistroval se. No vida, jak pozitivní vliv mám na své okolí. Převlékl jsem se, vyčůral díru do sněhu , krátce se rozcvičil a šel na start.

Některé tváře už od vidění z minulých závodů znám, některé jsem viděl poprvé. V každém případě jsem tušil, že tentokrát mě zápis na posledním řádku výsledkové tabulky nemine. Rychle jsem se s tím smířil a znovu si připomněl svůj cíl - pace pod 5:00. Po výstřelu ze startovní pistole jsem spolu s asi 40 dalšími závodníky a závodnicemi vyrazil vpřed. Na uježděném sněhu to parádně klouzalo a místy silný boční vítr mi také nedělal obzvlášť dobře. Nicméně jsem se zuby nehty držel v druhé půlce běžeckého pole v tempu okolo 4:50 min./km. Okruh obcí jsem znal z říjnového půlmaratonu a i když jej pořadatelé trochu pozměnili, profil zůstal stejný - pořád dokola nahoru a dolů. Závod se běžel na dvě kola. Když jsem probíhal cílem toho prvního v čase 00:22:30 v průměrném tempu 4:54 min./km, na okamžik mě napadlo závod ukončit spolu se závodníky, kteří se účastnili tzv. kondičního běhu. Tak moc jsem byl vyřízenej. Hned jsem to ale zavrhl a rozhodnutý se do cíle třeba i doplazit, jsem makal dál. Mé tempo ale klesalo a v momentě, když jsem na displeji Garmina spatřil 4:59 min./km mě naštěstí předběhl nějaký závodník (do té doby jsem cválal zcela osamocen). Za něj jsem se zavěsil, prodloužil krok a s vidinou vyhřátého nemocničního pokoje s kapačkama jsem makal směr cíl, kam jsem v čase 00:45:19 v průměrném tempu 4:56 min./km také dorazil.

Jak jsem ráno tušil - běh na sněhu a v mrazu není vhodný k vytváření osobních a traťových rekordů. Byl to náročný závod, do kterého jsem dal vše. Běžel jsem naplno a doběhl totálně vyčerpaný. Přesto je mi fajn. Běhám sice pro radost a pro své zdraví, ale mám potřebu občas s někým změřit síly. A ujistit se, že když jsem se po letech bohémského života rozhodl se sebou něco dělat, rozhodl jsem se správně. A proto je mi fajn.

Večer byly zveřejněny výsledky. Jak příjemné bylo zjištění, že katastrofa se nekonala. Umístil jsem se ve své kategorii na 14. místě ze 17 a celkově jsem skončil 33. ze 45 závodníků.

Štěpánský běh Porubou

Dalším, v pořadí třetím závodem mé běžecké kariéry se stal Štěpánský běh Porubou. Dle propozic se mělo jednat o trasu v délce 15km. Tratě těchto délek běhám v trénincích celkem často, takže jsem předpokládal celkem bezproblémový průběh. Rychlost jsem si naplánoval někde mezi 5:00 - 5:15 min./km podle toho, jak bude trať kopcovitá.
Ráno jsem posnídal cornflakes s jogurtem, polkl dvě pilule anticramps, sbalil oblečení na závod, manželku, děti a vyrazil autem směr Ostrava. Po zaparkování u stadionu VOKD Poruba jsem hledal po zkušenostech z Kobeřic Keňany, ale ti už zřejmě odlétli do teplých krajin. Dále jsem hledal svou maminku, která přislíbila účast. Dorazila po chvilce. Já se zaregistroval, převlékl, polkl další dvě protikřečové tablety, počůral strom (v šatnách jsem našel pouze jedno obsazené WC) a trochu se rozběhal. Těsně před startem dorazil i manžel mé sestřenice Ota, který mi chtěl být psychickou oporou.
Po výstřelu jsem vyrazil v tempu okolo 4:30 min./km a držel se asi v půlce běžeckého pole. Trať vedla z kopce a nohy ani plíce neprotestovaly. Do té doby, než přišlo první stoupání. Tempo jsem odmítl zpomalit a zásoby energie se začaly zmenšovat. Naštěstí přišly zase rovinky okolo Kauflandu až k Tescu (samý hypermarket, to je děs...) a pak klesání do Třebovic. To jsem měli za sebou 5km. Pace 4:50 nebylo vůbec špatné, ale bylo mi jasné, že není dlouhodobě udržitelné. Věděl jsem, že příští 4km budou do kopce a jestli nechci odpadnout, musím zvolnit. To jsem také učinil a pomalu se začal propadat směrem dozadu. Útěchou mi bylo, že jsem v tom nebyl sám a přesto, že jsem zpomaloval, podařilo se mi pár závodníků předběhnout. Na nejvyšší bod závodu do Pustkovce ke Globusu jsem doběhl celkem vyřízený s průměrem 5:10 min./km. To pořád ještě nebylo špatné, ale zvolnit už jsem neplánoval. Ota mi dělal nepravidelný doprovod, fotografa a psychologa. Prozradil mi, že dál už to bude jen z kopce. Natáhl jsem krok, zatnul zuby a makal. V závěru jsem měl trochu strach, že ztratím závodníky před sebou a tím pádem zabloudím, ale naštěstí se tak nestalo a já ve snaze o závěrečný sprint k udržení své pozice před dorážejícím postarším závodníkem dorazil v čase 1:07:17 do cíle.
Dostal jsem tatranku, číslo do tomboly a zašel si pro čaj. Můj realizační tým dorazil asi po dvaceti minutách s tím, že byli u McDonalda. Skvělé. Já tady propocený mrznu a oni se místo povzbuzování cpou hranolkama. Vás bych si vzal i na olympiádu. Mrkli jsme na vyhlášení vítězů, v tombole jsem vyhrál skleničky na kávu a vyrazili jsme k domovu. K závodu samotnému výhrady nemám, jsem nenáročný. Za 50,- Kč startovného jsem neočekával ani účast městské policie na křižovatkách, což bylo vynikající.
Na závěr bych dodal jen to, že mi můj Garmin FR405 ukázal délku trati namísto avizovaných 15km pouze 13.07 km. Umístil jsem se 43 z 50 ve své kategorii a celkově 89 ze 115 startujících. Spokojenost. Je mi jasné, že na bedně nikdy nebudu, mé ambice tím směrem nesměřují. Nechci být poslední, chci uběhnout maraton, chci být zdravý a šťastný.

Kobeřický půlmaraton

Při prohlížení podzimní části termínovky mi padl do oka "Kobeřický půlmaraton", konaný 25.10.2009. Mám volno, day after taky. Že by ? Chvilka váhání...zkusím to!
Večer před závodem jsem se zúčastnil srazu ze ZŠ po 22 letech a do postele se dostal až o půlnoci. Nervy. Moc jsem toho nenaspal. Ráno po snídani a rychlém zbalení odjezd spolu s ženou a synem do Kobeřic. První, co vidím při vystupování z auta jsou tři černoši. Oni jsou Ti Keňané i na prajzké...Mírně rozčarován jsem se zaregistroval, k mému překvapení jsem obdržel čip elektronické časomíry a drobnosti od sponzorů a běžel se rozklusat.
V 9:00 bylo odstartováno. Chtěl jsem doběhnout v čase pod 2:00:00 hodiny a nebýt poslední ve své kategorii. Pro splnění 1.bodu mi bylo jasné, že má průměrná rychlost nesmí klesnout pod 5:40 min/km. 2.bod jsem zatím neřešil. Po startu jsem se snažil udržovat rychlost okolo 5:10 min/km a nevšímat si toho, že většina gazel mi zmizela téměř okamžitě z dohledu. Závod se běžel na 5 kol vesnicí zvlněným terénem po asfaltové silnici. První polovina okruhu byla náročnější, většinou do kopce. Druhá polovina kola zase naopak spíše klesala. Toto jsem poznal v průběhu 1.kola, které jsem absolvoval za 21:42 min. Občerstvil jsem se douškem ionťáku a běžel dál.
V 2.kole jsem předběhl paní Hanu Budínskou, jejíž pozadí mi bylo potěšením celý první okruh sledovat. Na 7.kilometru mě předběhl Etiopan a po něm ostatní snědí i bílí, o třídu lepší běžci. Počítal jsem s tím a nenechal se rozhodit. 2.kolo jsem uběhl přesně za 22:00 min. Následovalo občerstvení vodou, syn mi dle naplánované strategie předal gel a já běžel dál.
Cítil jsem, že mi ubývají síly. Pace na mém FR405 padala asi o 4 sec./km každé kolo. Aktuálně měřená hodnota činila 5:18 min./km. Začínal jsem věřit, že sen č.1 by mohl být splněn. Pokud se něco nestane. Začínala mě bolet lýtka a kolena. Uvidíme. Když jsem se blížil do cíle 3.kola, dost mě udivilo, že už pořadatelé rozvinuli cílovou pásku a přihlížející mi tleskají. Vzápětí se okolo mě prohnala černá raketa a já viděl (zezadu) vítěze. V čase 22:20 min. jsem ukončíl kolo, občerstvil se ionťákem (část jsem si nalil do oka) a pokračoval jsem do 4.kola.
I přes pomalou ztrátu energie a klesající rychlost jsem se snažil běžet "co to dá". Předběhl jsem dva pomalejší soupeře, poslechl hudbu jak rockovou (u hasičárny), tak dechovou (u obchodu) a makal dokončit okruh. Čas 22:40 min. Napil jsem se trochu vody, trochu jsem jí vdechl :-) a vyrazil do posledního kola.
Přestože už jsem nemohl, snažil jsem se alespoň prodloužit krok a dohnat ještě běžce přede mnou. To se mi nakonec povedlo a já v čase 1:50:47 proběhl cílem.
Šťastný jsem přijal gratulace a obětí rodiny, vrátil čip a šel se převléct. Snědl jsem klobásu, doplnil tekutiny a na výsledkové listině se ujistil, že obě předsevzetí jsem bezezbytku splnil. Po vyhlášení vítězů jsme jeli domů na oběd.
A já, zničený jak indiánské týpí začal pochybovat, že ten svůj vysněný maraton někdy dám...

Můj první závod

Po asi půl roce běhání jsem se, jak radí různá běžecká fóra a zkušení běžci, začal poohlížet po nějakém závodě. Vzhledem k mé časové vytíženosti a hlavně nepravidelnosti mého volna nebyl lehký úkol nějaký závod vybrat. Chtěl jsem zkusit nějakou kratší trať do 10 km, někde v okolí mého bydliště. Nakonec jsem jeden, který všechna kritéria splňoval, našel. Běh zámeckým parkem v Kravařích.
To ráno 21.6.2009 jsem nemohl dospat. Lehká snídaně, sbalit vše potřebné a pojďme na to. Manželka i obě děti se rozhodly podpořit hlavu rodiny a zjistit, jak zúročí 1/2 roční dřinu a nekuřácký režim. Do Kravař jsme dorazili o hodinu dříve. Díky tomu jsem při prezentaci obdržel startovní číslo 1. Jak příznačné pro svůj první pretěk. Postupně se začali trousit na první pohled zkušení borci. Probíhaly doprovodné minizávody pro děti a já díky nervozitě neustále odbíhal na WC. Konečně 9:30 hod. a příprava na start. Řadím se zhruba do půlky pole. Výstřel a vyrážíme vpřed. Je mi jasné, že nemám šanci udržet tempo těch gazel vpředu a běžím tak, abych si neudělal ostudu, ale abych zároveň živý dokončil závod (lékaře jsem nikde neviděl). I tak je tempo kruté a po 5 minutách stoupá má tepová frekvence nad 100 % TFmax. Závod se běží na 3 kola. Když dobíhám první, míjím manželku s dětmi, které bouřlivě povzbuzují. To mi dodá síly do dalšího běhu. Cítím, že toho už mám dost, ale snažím se udržet tempo se závodnicí kousek přede mnou. V průběhu 2.kola mě ti nejlepší předbíhají o kolo. S tím jsem nepočítal...Konec 2.kola, povzbuzující rodina a já vbíhám do posledního okruhu. Dáma přede mnou se vyhecovala a vzdaluje se mi. Snažím se o totéž a než doběhnu do cíle, předbíhám 4 závodníky. A je tady cíl, kterým probíhám za podpory komentátora a rodiny v čase 42:12.5. Vypínám Garmina a dostávám pamětní tričko. I když nemohu popadnout dech, pocity mám fantastické, to budou asi ty endorfiny... Sporttester vypočítává při délce trati 8,13 km průměrnou rychlost 5:11 min./km, což je na mé začátečnické poměry nevídané. Celkové umístění 99. místo ze 120, 46. z 50. ve své kategorii. Ostuda se nekoná. Převlíkám se do suchého, u auta prohazuji pár vět s p.Jirkou Strnadem a jdu na párek a minerálku. Po vtipně komentovaném vyhlášení výsledků jedeme domů a já vím, že jsem to dokázal. Teď už to půjde. A maraton, je o krok blíž...